S miminkem do Brna

Nastal čas, kdy jsem chtě nechtě musela vyrazit i s Markétkou do velkého Brna.  Vlaky nejezdí zrovna často a tak jediná možnost je ta, že strávíme na cestách déle než tři hodiny. Čeká nás vyřizování na dvou úřadech a zbytek času můžeme strávit třeba nakupováním.

Na cestu volím šátek, protože se s ním lépe cestuje vlakem a jsme podstatně rychlejší. Cestou vlakem do Brna Markétka kouká z okna a já sním o obchodech, které dnes navštívíme. Pochopitelně doufám, že Markét bude radostně okukovat zboží a smát se na kolemjdoucí.

Všechno jde bezvadně, těsně před Brnem dcerka usíná. Vystoupím z vlaku a během pěti minut nastupuji do tramvaje, kde mě cestující bez váhání pouští sednout. Úřad je nedaleko, úřednice ochotná, za pár minut jsme venku. Na druhý úřad jdu pěšky a Markét se probouzí. Přemýšlím, jestli se dá na úřadu práce kojit… no uvidíme. Na úřadu práce jsou také velmi ochotní a rychlí a za pár minut je vše vyřešeno.

Rozhodnu  se, že nakojím později. Potřebuji navštívit obchod s idylickým názvem Brána k dětem.  Obchod je v atriu s kavárnou a galeriemi, je to klidný koutek a určitě se tam najde lavička, kde se dá kojit.  Takto rozjímám a mířím do H&M, protože potřebuji pro Markét teplé botky, aby jí nebyla v šátku zima na nohy. Chvilku ve mně bojuje marnotratnost s šetrností. Levnější botky nejsou moc hezké. A ty krásné jsou drahé. Marnotratnost vítězí a s těžkým srdcem mířím k pokladně, abych se dozvěděla, že mají dnes slevu. Hurá! Zatím jde všechno jako po másle. Kolemjdoucí se na nás usmívají, někteří mají nevím proč potřebu mé nesené dítko komentovat. Navzdory škaredému počasí mám dobrou náladu.

V Bráně k dětem obdivuji vystavené šátky na nošení dětí. Zastavím se u vytoužené Zary Ellevill, když v tom se ozve „uááá“. Markét už je nevrlá a protestuje, že stojím. Čert vem Zaru, z košíčku na zemi vybírám za vydatného Markétčina nadávání několik návleků a rychle s nimi běžím k pokladně. U pokladny Markét nechápe, proč zase stojíme a nadává na celý obchod. Pořádně zpocená vybíhám z obchodu a přemýšlím o kojení. Hm… všechny lavečky jsou obsazené a celkově je tu hodně živo. Markét se zase uklidnila, tak pokračuji v cestě.

Dítko usnulo a času máme víc, než bych si přála. Jdu tedy na dopravní podnik vyřídit Markétce kartičku. Když s ní pojedu MHD, máme cestu zdarma. Po dopravním podniku následuje nákupní centrum Vaňkovka, prý se tam dá nakojit ve zvláštní místnosti. Kojila bych ráda, ale Markét stále spí, tak alespoň vyřídím slevu v DM drogerii. Ve Vaňkovce je pořádné horko a dítko na hrudi hřeje a hřeje. Raději jdu s předstihem na vlak. Konečně….

Nastupuji do vlaku a konečně odkládám batůžek a několik taštiček, které nesu v ruce. Sundávám bundu a Markétce zateplenou kapsu. To je úleva, pomyslím si.

 „Uááá“, budí se Markét. „Uááá, Uíííí“, graduje křik. Poskakuju s Markét jako indián při válečném tanci, ale to nepomáhá. „Uííí, uííí.“  Osazenstvo vlaku na mě hází otrávené pohledy. Inu, když musíš, tak musíš, říkám si v duchu a několika zručnými pohyby vytahuju robátko z šátku, tasím prso, přiložím Markét a vzápětí celou scenérii přikrývám šálou.

K mému velkému rozladění se Markét po dvou minutách prsa pouští. Nasoukám ji zpět do šátku a doufám, že bude klid. Vlak bohužel stále stojí. „Uááá“, vzpíná se dítko. „Už pojedeme, neboj“, snažím se ji uklidnit. Vlak se rozjíždí, ovšem ani to Markétce nevyhovuje a vříská na celý vagón. Naštvaně nás obě balím, beru batoh a taštičky a opouštím vagón s tím, že si holt postojím u dveří.

Jenže ani pohupování a koukání ven nepomáhá. „Miminko pláče“, sděluje asi dvouletá holčička mamince a dívá se na mně jako na vraha. „To se někdy stává“, vysvětluje ne zrovna přesvědčivě maminka.

„B-b-b-b“, stěžuje si  Markét s pusou plnou slin a se zoufalým výrazem hypnotizuje starší paní, která vystupuje z vlaku. Paní však zcela jistě odchovala několik dětí, protože se na nás na obě povzbudivě  usmívá. Markét brečí pokaždé, když se vlak zastaví. V praxi to znamená, že v každé stanici poskakuju, až se vřeštící Markét natřásá a snažím se nevšímat si zkoumavých výrazů nastupujících a vystupujících.

Naštěstí jsme brzy doma. A víte co? Ta potvůrka teď klidně leží vedle mě a zkoumavě pozoruje své nové botičky. „B-b-b-b“, povídá si spokojeně.

Chuanita, únor 2010