poprvé Vlakem s miminkem

Chlap mi oznámí, že je nemocen a tudíž nemůže jet shánět potravu.
"Můžeš nakoupit vlakem do Tetčic, aspoň uvidíš, jestli to s malou půjde."
Výborný nápad! Autem se mi nechce, musela bych malou oblékat a manipulace s autosedačkou mě taky nebaví. A Tetčice, to je jedna zastávka.

Vlak jede za půl hodiny, to stihnu. Obléknu sebe, nakojím malou... ta si to ale vychutnává. Malé obleču ponožky a šup do šátku, je nejvyšší čas.
Zavírám dveře od domu a v tom známý zvuk... Markét se posrala. V duchu vážím situaci. Mám ji v tom nechat nebo se vrátit a za hodinu si celé vypravování zopakovat?
Třeba si jen lehce kákla a stejně jsem za chvilku zpátky, uvažuju a vyrážím na vlak.

Húúúú, ozve se. Kruci, nestíhám. S našátkovanou Markét se běžím přes zahradu a z prudkého kopce, chudák holka. Vlak stíhám jen tak tak.
"Tetčice a zpět", oddechuju a vypláznu devatenáct korun. "Devatenáct korun za 10 km cesty? To už by bylo levnější autem", uvažuju. Přeruší mě divný pocit, mokré teplo na břiše. CO??? Ona mě počurala? Asi nějak divně shrnutá plenka nebo co. Motoráček dělá hrozný hluk a Markétka vypadá vyděšeně. Stoupnu si tak, aby viděla z okna a koukáme na krajinu. To ji baví.
Další zastávku vystupuju. Mám 40 minut na nákup a krátkou procházku.

INVENTURA, hlásí cedule. Mám pocit, že budu vraždit. "Ne, v Tetčicích je to opravdu jediný obchod", směje se do telefonu kolega, který zde bydlí.
"Ano, k večeři a snídani nebudou rohlíky, bude müsli" sděluji do telefonu chlapovi...

Chuanita, leden 2010